Jak jsem strašil lidi

příběhy ze života

Jsem sice myslivec, ale zvěř moc nelovím. Je s tím spoustu práce a žádný extra požitek mi to už nepřináší. Snažím se pouze pomoci s plněním plánu, takže občas něco trefím, ale jinak si chodím do lesa spíše odpočinout.
Z toho důvodu jezdím do lesa na posed na babetě. Ani nepočítám s tím, že bych něco střelil. Ale ten klid, ten je úžasný. Celý den musím někoho poslouchat, takže příroda mě tím tichem úplně hladí po uších.
Pěkně jsem si seděl, na nic nemyslel, jen zíral vpřed, když mě z mého sladkého nic nedělání vyrušil šramot. Zbystřil jsem zrak a sáhl po dalekohledu. Byl to srnec!
Poposedl jsem si a pozoroval, jak se prochází po mýtince. Viděl jsem bohužel to, co jsem nechtěl. Srnec ztěžka našlapoval a i paroží měl atypické. Zkrátka starší kus, který je zralý na odstřel. V přírodě by se jen trápil a není vhodný pro další chov.
V tu chvíli jsem se přepnul do mysliveckého režimu. Vytáhl jsem flintu, zacílil a stiskl spoušť. „Prásk,“ ozvala se typická rána a srnec po pár krocích padl na zem. „Aspoň, že jsem ho takhle pěkně trefil,“ pochvaloval jsem si. V tu chvíli jsem si uvědomil jeden fakt. „Jak toho srnce odvezu?“

Šílený jezdec na babetě a jeho spolujezdec

Když jsem přinesl srnce k babetě, tak můj zrak spočinul na košíku. Zkusil jsem ho dát na ležačku přes košík, ale pořád se někde něco pletlo. V tom mě napadl skvělý nápad. Přední běhy jsem mu ovázal provázkem, který jsem s sebou měl. Posadil jsem srnce do košíku jako spolujezdce, nasedl na babetu a provázek od předních noh jsem si ovázal kolem pasu.
Hned jak jsem se rozjel domů, musel jsem se začít smát. Kdyby mě tak někdo viděl, říkal jsem si. Starej chlap s dlouhými vousy na babetě s flintou přes rameno a za ním sedí srnec.
Dojel jsem domů, udělal vše potřebné a šel spát.
Ráno jsem si šel udělat snídani do kuchyně jako obvykle a hned ve dveřích mě zastavila manželka. Oči na vrch hlavy a říkala: „Cos to zas vyváděl? Vždyť se o tobě baví celá vesnice. Prý tudy jel v noci po vesnici nějaký blázen na motorce a vozil za sebou srnce.“ Pousmál jsem se a řekl: „Takže mě přece někdo viděl? No jak jsem ho měl dostat domů, jen mi to pověz.“
Na malé vesnici se zkrátka nic neutají. Protože jsem u snídaně z manželky vytáhl, že o tom mluvila místní drbna, chtěl jsem jí udělat představení, aby měla o čem mluvit.
Už jsem si šteloval srnce zase na babetu. Tentokrát však normálně na sedlo a sám jsem si sedl za něho. V tom mi ale žena říkala: „Ty ses asi na dobro zbláznil, ne? Vždyť tě ještě zažalují.“ Naléhala tak silně, že jsem si řekl, že to opravdu nemá cenu.
Každopádně jsem byl nakonec rád, že jsem srnce střelil. Za prvé jsem splnil svou mysliveckou povinnost a za druhé jsem aspoň způsobil pozdvižení jedné staré zvědavé bábě.


Jak bude reklama vypadat?
-
Nechceš zde reklamu napořád jen za 100 Kč?
Zobrazit formulář pro nákup

Komentáře

ZANECHAT ODPOVĚĎ