Démon alkohol

Alkohol je v naší společnosti brán jako její součást. Pijeme, když slavíme. Pijeme, když jsme zoufalí nebo nešťastní. Pijeme, abychom se více bavili. Pijeme, abychom měli důvod setkat se se známými. Pijeme, když potřebujeme konečně vypnout po náročném dni. A abychom se náhodou nenudili, tak pijeme také. Neměli bychom ale zapomínat na to, že alkohol má také svou stinnou stránku. Dokáže člověka spoutat, vzít mu zdraví, rodinu, kamarády, soudnost, život.

Chobotnice zvaná závislost

Na počátku bylo pivo. Pivo s kamarádem po práci. Pokus o vraždu na konci. Konce alkoholismu jsou ve velké míře tragické. Je jen málo lidí, kteří ve spojitosti s touto závislostí mohou mluvit o štěstí. Moje matka ano.

Ironií je, že kyvadlo osudu dopřálo matce být na obou stranách barikády. Když ve středním věku podlehla šarmu přátel, se kterými se stýkala a bez ohledu na své děti se s nimi propíjela téměř každým sobotním večerem, byla ovšem daleka tomu, co díky závislosti svého prvního manžela sama vytrpěla. Její alkoholická epizoda našla svůj konec relativně brzy díky žárlivosti, jejíž podloženost nikdo nechtěl dokazovat.

Tehdy se ovšem započala moje nenávist k alkoholu, kterou matčino vyprávění i vlastní zážitky ještě umocnily. Na vlastní oči jsem viděla, jak se z normálních lidí stávaly bezuzdné stvůry, které ztratily lidskou důstojnost a respekt druhých, když bez skrupulí usnuly ve vlastních zvratcích a exkrementech, blábolily, zraňovaly své nejbližší na duši i na těle, rozbíjely věci i vztahy, lhaly, podváděly, kradly a dokázaly by i zabít. Slíbila jsem si, že se nezamiluju a svého partnera budu volit prozíravě, aby se mi nestalo, co matce. Takto jsem předstírala lásku k několika „hodným“ klukům, kteří „zaručovali“ šťastnou budoucnost. Zároveň jsem se však musela dívat, jak  – moje opravdová první láska – kluk bez záruky, který o mě původně stál a já jej z výše uvedených důvodů odmítla, chodil s mou nejlepší kamarádkou.

I přes svou snahu jsem o moc později podlehla šarmu fajn chlapa, leč se zálibou v jakémkoli opojném moku. Došlo to tak daleko, že jsem s ním měla sex, i když mi byl odporný. Páchlo mu z úst – směsice rumu, piva, myslivce a kdo ví, čeho ještě. Cigaretový kouř čpěl snad z každé buňky jeho těla a z každého vlákna jeho šatů. V pozdějších hodinách jej pak přebíjel puch potu nebo moči. Jednu noc usnul přímo při TOM. Znechucení nabylo vrchu. Ten večer jsem se s ním rozešla.

Byl to kamarád mého bratra, který už měl taky několik zářezů. Několik relativně úspěšných léčení v Červeném Dvoře. Po jednom z návratů vážil 60 kilo při výšce 196 cm. Týž bratr o několik let dříve po bujarých večerech na diskotéce nejednou málem znásilnil svoji o deset mladší, tehdy desetiletou sestru. Sestra dodnes cítí křivdu, že matka tenkrát proti bratrovi nesáhla k přísnějším opatřením. Těžko říct, jak se matka tehdy musela cítit. Možná, že ji šlo hlavou, že vztah k alkoholu i agresivitu zdědil po svém otci, jejím prvním muži. Jisté bylo, že na jeho psychice se dost podepsalo, že byl vystaven opilým výlevům svého otce a (co se matka dozvěděla až v bratrově dospělosti) byl jako tříletý přivazován k postýlce, zatímco jeho táta vysedával se svými kamarády v hospodě. Matka dělala odpolední směny a tehdy provazům, které byly v koutě, nepřičítala žádnou váhu.

Moje nejlepší kamarádka také ve svých bujarých letech nedokázala minout hospodu, aby si v ní nedala pivo. Přičemž nezůstalo u jednoho. A nezůstalo ani pouze u piva. Zdraví jater či ledvin neřešila, stejně jako zármutek matky a obavy své rodiny. Zachránilo ji nechtěné těhotenství. Během roka přeskupila své hodnoty a stala se z ní téměř biomatka, která se podivovala nad tím, jak lidi mohou tolik času trávit v hospodě.

A zatímco se ona léčila dítětem, můj bývalý rozchodem a brácha antabusem, moje tehdejší spolubydlící využívala hromadnou terapii s anonymními alkoholiky. Dost typicky terapeuticky na sebe vyblila svou alkoholickou minulost už při prvním setkání, když jsem přišla na prohlídku bytu. Kdo by byl to řekl. Blonďatá 28letá kočka s naprosto perfektní štíhlou postavou, s průzračně modrýma očima a heboučkou světle hnědou pletí bez jediné vrásky popisovala, jak jednou neměla doma ani kapku alkoholu, a tak se jala hledat ve skříni své spolubydlící. V láhvi vodky byla asi třetina. Vypila ji na ex. Ihned se vydala koupit spolubydlící novou. Když ji ukládala na své místo, otevřela ji a několika doušky docílila množství, jaké bylo v původní láhvi tak, aby spolubydlící nic nepoznala.

Spolubydlící to vybalila i na mou matku, když mě v tom pražském paneláku jednou navštívila. Matka lapala po dechu. Takovou upřímnost při prvním setkání s cizí dívkou nečekala. O to víc, že sama svoji nešťastnou minulost ostře střežila, i když ji vlastně vůbec nezavinila. Do své Pandořiny skříňky mě však tenkrát nad sklenicí vína nechala nahlédnout.

Byla tenkrát mladá a naivní, téměř nepolíbená. Ráda tancovala. A i taková maličkost dost možná předurčila její osud. Nápadníků měla dost, ale zamilovala se do vysokého bonvivána s černýma očima, který ji protáčel na plesech s velikou grácií. A bylo to. Jeden výlet na chatu známého a musela být svatba. Tak se to v 60. letech dělalo. O těhotenství se mohlo veřejně mluvit až nějaký ten pátek po svatbě. Nutno říct, že bonviván připustil možnost svatby až na nátlak své matky. Přípravy na svatbu probíhaly překotně. Peníze nebyly a koláče být musely. Proto matka přijala dar své budoucí tchyně, kufr másla z rodinné mlékárny. Ovšem těžký kufr si musela odvést autobusem sama. Ten večer začala krvácet. Strach, jestli nakonec nezůstane s ostudou svobodnou matkou vystřídal stres z hádek okolo nevole ženichovy rodiny mít svatbu v kostele. Nakonec do kostela vkročil z oné rodiny pouze ženich. O svatební noci matku odvezli do nemocnice. Bonviván ji tam nedoprovodil. Dal přednost několika panákům rumu a nechal to na matčině matce, z které se ten rok babička nestala. Popisovala matčino utrpení, když ji bez jakékoli anestezie, vytahovali z těla plod, který nebyl schopný přežití. Slyšela ji křičet přes dvoje dveře. Těžko říct, co byla větší tragédie. Zda potratit o svatební noci nebo čelit podezření, že svatba byla osudová chyba. Ale co naplat, na rozvody se tehdy nehrálo. V nemocnici ji její první muž nenavštívil. Za to však její budoucí druhý muž, který ji zapřísahal, aby se rozvedla, že jí má rád a že si ji vezme. Matka nechtěla ani slyšet. Co by tomu řekli lidi? Milovala bonvivána tolik, že mu odpustila, a jelo se dál. Nějaký ten pátek žili celkem spokojeně. Za dva roky se však narodil můj bratr. Začal maraton podezření, že není jeho, ačkoli jeho otcovství bylo vepsáno do synovi tváře velmi výrazně. Kolotoč pijanských večírků se začínal rozjíždět. Nejdříve chodil jen pozdě k večeři. Ke konci už se vracel denně o půlnoci nepříčetný. Nebyl schopen ovládat své tělo, proto často někam spadl a přicházel domů zkrvavený. Svoji agresivitu si vybíjel na všem, co mu přišlo pod ruku, na nádobí, nábytku i na matce. Tahal ji z postele, smýkal s ní o zem, škrtil ji. Podezíral ji z nevěry, řval a nadával ji do ku..v. Nakonec se většinou svalil do postele, kde zvracel a pak usnul ve svých výkalech. Zřejmě pil i přes den. Udělal v práci škodu a aby ji nahradil, strhávali mu jistou částku z platu. Zbytek propil.

Jednoho večera to matka už nevydržela. Byl to jakýsi výkřik zoufalství. Řekla mu, že už to nevydrží, že se z toho zblázní. On odpověděl: „Tak si pusť plyn…!“ Byl v tom úsměšek a zároveň mrazivá výhrůžka. S velkým rámusem odešel. Matka brečela s hlavou zabořenou do polštáře. Byla vyčerpaná a chtělo se jí spát. Něco jí však říkalo „vstaň“. Vstala a šla ke kuchyňské lince. Zaslechla syčení. Všechny čtyři hořáky na plyn byly puštěny, plyn ucházel… Jen pomalu si začala uvědomovat, co se vlastně stalo.

Ještě ten večer si sbalila věci a hned ráno chtěla odejít i se synem. Nečekaně se probudil. Řekla, že odjíždí k rodičům. Opět se ho zmocnil vztek, smýkal s ní, nadával, nazýval ji rozličnými „jmény“. Chtěla utéct. Shodil ji i s dítětem a kufry ze schodů.

 

Zhroutila se až u rodičů. Několik hodin nemohla mluvit. Nemohla vůbec mluvit. Rodiče chtěli zavolat sanitku. Po několika planých pokusech ji přemohl pláč a záklopka se uvolnila. Domů už se nevrátila.

Po rozvodu to s ním šlo dál z kopce. Odstěhoval se k matce, ale ani ta ho nezachránila. Byl několikrát na neúspěšném léčení, zmrzačil si nohu, vypověděli mu ledviny i játra. Umřel osamocen v bolestech ve svých 48 letech. Z jeho pěti parťáků z hospody se žádný nedožil 60. roku.

Matka se pak podruhé vdala a měla mě a mou sestru. Já jsem se později rozhodla přece jen zamilovat a riskovat. Čekala jsem dlouho, ale přišel muž bez alkoholové minulosti a doufám, že i bez alkoholové budoucnosti. Máme dceru. Cítím odpovědnost za to, aby byla uchráněna chapadel téhle pekelné a zničující vášně. Možná ji budu příběh její babičky jednou vyprávět, ale dost možná, že ji budu vyprávět spíš šťastný příběh jejího druhého manželství.

Tento příběh je autentický. Autorka si nepřeje být jmenována.